Kytice

Karel Jaromír Erben

Na hranici světů má každé slovo moc

Svět Kytice je modelem světa – krutého, ale spravedlivého. Karel Jaromír Erben ve své sbírce přinesl zprávu z dob, kdy lidé běžně žili v sousedství démonů a kdy mrtví čas od času vstávali ze hrobů. Každý skutek má následek a každé porušení tabu spouští neúprosný mechanismus spravedlnosti. Slovo je čin: může přivolat lásku i zkázu, modlitba zachraňuje a kletbu nelze vzít zpět. V pěti baladách dochází k pěti porušením přirozeného řádu. Kombinací rozmanitých loutkářských technik uvádíme kola tohoto světa znovu do pohybu.

Legendární dílo Erbenovy Kytice se na jeviště DLO vrací po více než třiceti letech.

Premiéra 27. března 2026 na Alternativní scéně DLO

Realizační tým:

Režie | Jakub Maksymov

Scénografie, loutky, kostýmy | Olga Ziębińska

Hudba, korepetice, sound design | Matěj Šíma

Dramaturgie | Jakub Maksymov

Světla | Lukáš Kocián

Zvuk | Jan Sedláček

Inspicent | Jan Smyček

Výroba | Ateliér DLO

Hrají:

Lenka Pavlíčková

Richard Liberda

Ivo Marták/Tomáš Podrazil

Michaela Cingelová j.h.

Marian Mazur (viloa)

Edita Bandyová (housle)

Mocné slovo

Erbenova Kytice (úvodní stejnojmenná báseň a zároveň celá sbírka) začíná slovy: Zemřela matka... (Erben 1949: 9). Příběh, který následuje, však nevyznívá tragicky. Ani přes fyzickou smrt není matka,,mrtvá“, žije dál, je přítomna ve světě svých dětí, komunikuje s nimi. Ne ovšem jako lidská bytost slovy, ale vůní, prostřednictvím dechu, který je substancí duše. Matčina duše se vtělila v kvítek mateří-doušky a její děti ji i v této podobě poznaly a plesaly. Nebylo potřeba lidské podoby - ani lidských slov.

(…)

V centru světa představovaného Kyticí stojí žena, žena-matka (Storchová 2000), představitelka a strážkyně tradice, řádu - a v a v jistém smyslu tedy i slova a jazyka. Ženy prý mluví víc než muži, jsou také svým mateřstvím víc vázány k ,,hmotě“, k zemi, ke každodenním nutným úkonům, obstarávajícím pozemský život. Žena vychovává děti, od ní se děti učí mluvit - a učí se od ní všemu, co k rodné (mateřské) řeči patří, včetně moudrosti národa skryté v příslovích.

V první básni po úvodní Kytici - v Pokladu - je středem ženina vesmíru dítě dosud malé, pacholátko, které umí vyslovit právě jen to první slovo: Mama-mama! Posledním příběhem" před Věštkyní je Dceřina kletba. Jaký posun! Dítě už není dítětem, objektem péče, břemenem a současně pokladem... Stalo se bytostí schopnou samostatného života, schopnou mluvit a užívat jazyka i v té nejnebezpečnější poloze. Ve hře jsou dvě dospělé ženy, protihráčky, dvě osudově spjaté tragické bytosti, jejichž vztah je po dramaticky vedeném dialogu o vraždě dítěte završen kletbou. Dcera proklíná matku, vyčítajíc jí podíl na svém zločinu i vlastním zmarněném životě: Kletbu zůstavuji tobě, / matko má!/ kletbu zůstavuji tobě,/ bys nenašla místa v hrobě,/ žes mi zvůli dávala! (Erben 1949: 106) Kdyby po těchto slovech nenásledovala ještě monumentální Věštkyně, přinášející po všech individuálních tragédiích, vinách, křivdách i kletbách - větvici naděje (Erben 1949: 107), končila by celá Kytice katastrofou. Neboť není ve světě erbenovsky ztvárněného řádu nic těžšího než kletba: takto visící v prostoru, určená matce, trpce znehodnocující její minulost i nekonečně dalekou budoucnost."

„Slovo" je totiž v Kytici přece jen velmi mocné. Jako slovo člověka nemůže sice zrušit, co Sudice komu káže (Erben 1949: 95), může však mnohé jiné. Hrdinové Erbenových balad si často neuvědomují, že je třeba slova vážit a že pouhým vyslovením ( ve smyslu Austinových performativů) může člověk přímo konat, tj. reálně působit na věci a měnit svět, život i svůj budoucí osud. Ve světě, jak ho reprezentuje Kytice, Ize kletbou a rouháním přivolat na sebe či na své bližní zkázu, podobně jako modlitba může hrdinu před zkázou často zachránit. To obojí se ukazuje ve Svatebních košilích.

"Kdysi dávno jsem se na jedné přednášce Aleny Zemančíkové (dramaturgyně, publicistky, literární redaktorky) doslechl, že se Erben v Kytici – snad to příliš volně neparafrázuji – pokusil rekonstruovat slovanskou mytologii, přesněji řečeno tu z našeho území, která se patrně kvůli poměrně rané christianizaci nedochovala. Tehdy mě to velmi zaujalo a otevřelo mi to nový pohled na to, jak celou sbírku číst. Při hlubším studiu tématu jsem ale dospěl k tomu, že se všeho nejvíc se Erben v Kytici zabývá slovanskou démonolatrií." Jakub Maksymov

O režisérovi

Jakub Maksymov absolvoval Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU a věnuje se zejména loutkovému divadlu v kombinaci s nejrůznějšími technologiemi a netradičními formami. Zvláštní místo v jeho tvorbě zaujímá divadlo objektů, které zkoumá i teoreticky. Režíroval na Slovensku, v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Severní Makedonii či v Německu. Experimentuje s výrazovými prostředky a technologiemi, vytváří autorské inscenace. Stal se Talentem roku 2020 v Cenách divadelních kritiky. Získal také několik ocenění z evropských festivalů, například Cenu Jana Borny festivalu Dítě v Dlouhé, Hlavní cenu festivalu PIF v Záhřebu, Cenu za nejlepší inscenaci na Prvním srbském Assitej festivalu.

Slovanská démonolatrie

Daleko nejširší oblast starého slovanského náboženství tvoří démonolatrie, kult přírodních duchů, nesčetných bytostí nižšího řádu, oživujících přírodní zákony a síly, jež obklopují člověka. V tomto směru se nijak neliší od pohanství" jiných etnik, ba ani od světových náboženství, jako je křesťanství, islám, buddhismus, kde nižší duchové, ať už dobří či zlí (andělé, čerti apod.), představují nezbytný ideologický substrát vyšších náboženských nauk.

Proto se také ani po přijetí křestu nepodařilo církvi tuto vrstvu představ vymýtit. Člověk spjatý s přírodou se sice snadno zřekl bohů a nahradil je svatými, tvrdošíjně však lpěl na bytostech, jež atavisticky vnímal v přírodních jevech a s nimiž se stýkal pomocí magických praktik. Proto se právě z této vrstvy staré víry tolik zachovalo až do novověku, i když ve značně modifikované a lokálně rozrůzněné podobě, většinou jako tradice, jejíž původní smysl a obsah byl zapomenut. Etnografický materiál poskytuje proto nejrozsáhlejší zdroj našich vědomostí, využívat jej lze však jen s nezbytnou opatrností, neboť ne všechny lidové představy a zvyky mají předkřesťanské kořeny a často vznikaly i pod pozdějším vlivem jiných kulturních oblastí.

Žena v Erbenově Kytici

Erbenovy ženy ve své mateřské úloze často nenapravitelně chybují, tím více však vysvítá jedinečnost jejich údělu. Snaha o zachování lidského pokolení, zodpovědnost za to, aby se nezastavil nepřetržitý koloběh umírání a zrození, - v tom lze spatřovat záruku kontinuity a řádu. Neexistují jiné věci než pomíjivé - v lidském světě nemůže být nikdy nic trvalého a věčného. Jedině neustálé obnovování lidského rodu a nepřetržité opakování základních životních dějů a základních lidských vztahů je tím podstatným a mocným, co Erbenovi i nám (alespoň nepatrně) umožňuje pocítit ono tušení věčného bytí".